Vzhled a chování Kočky divoké

Je to poměrně malá šelma, která dosahuje hmotnosti 2,5 až 6 kg a délky těla 50 až 85 cm, s ocasem dlouhým 25 až 40 cm. Samice jsou obvykle menší než samci. Kočka divoká má štíhlé a pohyblivé tělo, které jí umožňuje rychlý a obratný pohyb.

Charakteristickým znakem kočky divoké je její krátká srst, která je obvykle světle hnědá až šedohnědá s černými skvrnami, což jí umožňuje se snadno maskovat v přírodním prostředí. Srst kočky divoké je poměrně hustá a krátká, což jí pomáhá přežít v drsných podmínkách, ve kterých se vyskytuje.

Její břicho a hruď jsou bílé, což vytváří kontrast s ostatními částmi těla.Kočka divoká má malou hlavu, která je kulatá a široká. Má krátké, zaoblené uši a velké, tmavé oči. Její tlapy jsou vybaveny ostrými drápy, které jí umožňují se snadno pohybovat po skalách a zemi. Kočka divoká má také silné a ostré zuby, které využívá k lovu kořisti.

Charakteristickým znakem kočky divoké je také její temperament. Je to velmi opatrné a plaché zvíře, které se rádo skrývá v přírodních úkrytech, jako jsou skalní rozsedliny a norovité díry. Kočka divoká je velmi samostatná a nezávislá, což jí umožňuje se dobře přizpůsobit různým prostředím a umí se skvěle pohybovat v terénu.

Je také velmi rychlá a obratná, což jí umožňuje lovit kořist s velkou úspěšností a je aktivní zejména v noci a brzy ráno, kdy vyjde na lov. Jako kočkovitá šelma je Kočka divoká velmi rychlá a obratná. Dokáže vyskočit do výšky až 3 metry a skočit až 6 metrů na vzdálenost.

Kočka divoká je zvíře, které se velmi těžko pozoruje. Je velmi opatrná a zvířata i lidé se jí snaží vyhýbat. Když se cítí ohrožená, snaží se uniknout, ale pokud to není možné, může zaútočit a bránit se. Při útoku se snaží nepřítele znehybnit a následně ho zabít.

Kde se kočka divoká vyskytuje?

Kočka divoká patří mezi jedny z nejrozšířenějších šelem na světě. Její areál výskytu sahá od západní Evropy, přes Asii až po Afriku, kde se vyskytuje na mnoha místech včetně stepí, lesů, křovin a skalnatých oblastí. Díky své schopnosti přizpůsobit se různým prostředím a existovat s lidmi, dokázala kočka divoká osídlit mnoho různých životních prostor.

Evropa je jednou z oblastí, kde kočka divoká žije nejdéle a kde byla také nejdříve poprvé domestikována. V Evropě se vyskytuje v celé řadě prostředí, včetně lesů, křovin, skalnatých oblastí a území s nízkou vegetací.Kočka divoká se vyskytuje například v Německu, Francii, Španělsku, Itálii, Polsku, České republice, Slovensku a dalších evropských zemích.

V těchto oblastech se kočky divoké vyskytují především v lesích, kde mají dostatek úkrytu a potravy. V České republice se kočka divoká vyskytuje například v Šumavě, Krkonoších, Jeseníkách a dalších oblastech.

Asie je další oblastí, kde kočka divoká žije. V Asii se kočka divoká vyskytuje v rozsáhlých oblastech Sibiř, Indie, Čína, Mongolsko, Pákistán, Tádžikistán a další.V oblastech s řídkou vegetací se kočka divoká dokáže dobře přizpůsobit a využívat skalní štěrbiny jako úkryt.

V některých oblastech Asie byla kočka divoká dokonce domestikována a využívána jako lovecká a ochranná zvířata.Zde se vyskytuje v nejrůznějších prostředích, od pouští a stepí až po horské oblasti s mnoha skalními útvary a jeskyněmi.

V Africe se kočka divoká vyskytuje na rozsáhlém území, včetně savan a stepí. Zde se vyskytuje například v Národním parku Kruger v Jihoafrické republice. Vyskytuje se tu hned několik poddruhů kočky divoké, které se liší především vzhledem a chováním.

Mezi nejznámější poddruhy patří kočka divoká egyptská a kočka divoká severoafrická. Nicméně, africké populace koček divokých se v posledních desetiletích setkaly s vážným úbytkem, zejména kvůli ztrátě přirozeného prostředí a lovům.

Kromě těchto hlavních oblastí se kočka divoká vyskytuje také v Austrálii a na Novém Zélandu. Zde byla ovšem zavlečena lidmi a není původním obyvatelem.

Celkově lze říci, že kočka divoká je velmi přizpůsobivá a schopná žít v různých prostředích, včetně těch, které se zdají být nehostinné. Nicméně, i přes své schopnosti se kočka divoká potýká s mnoha hrozbami, jako je ztráta přirozeného prostředí, lov pro kožešinu nebo těžba dřeva.

Jaké jsou nejznámější druhy kočky divoké?

Kočka divoká africká (Felis silvestris lybica)

Známá také jako stepní kočka a je příbuzná s kočkou domácí. Tento druh kočkovité šelmy se vyskytuje v různých prostředích od suchých savan až po vlhké lesy, což zahrnuje mnoho afrických zemí včetně Keni, Tanzanie, Jihoafrické republiky a dalších.

Má oranžovohnědé zbarvení, krátkou srst. Charakteristickým rysem je černý pruh na hřbetě a ocasu, které slouží k vylepšení maskování.

Je skvělý lovec a dokáže se přizpůsobit různým podmínkám. Je to středně velká kočka, která váží zhruba mezi 5 a 15 kg.

Kočka divoká africká má dobře vyvinutý zrak a sluch, což ji umožňuje úspěšně lovit kořist jako jsou drobní hlodavci, zajíci nebo ptáci.

Je aktivní zejména v noci a je velmi plachá a těžko pozorovatelná, což ji činí velmi obtížnou pro vědce, kteří se snaží studovat tento druh.

Zajímavostí o kočce divoké africké je, že jsou schopny být vzhledem k různým prostředím poměrně variabilní a mohou mít různé zbarvení, aby se snáze maskovaly v daném prostředí. Také jsou schopny se přizpůsobit různým kořistem, což zahrnuje i malé až střední velikosti Antilop.

Kočka divoká asijská (Prionailurus bengalensis)

Tento druh se vyskytuje v lesích a bažinách v Asii a na některých ostrovech v Tichomoří.Její charakteristický vzhled zahrnuje dlouhé nohy, má zlatohnědou srst s tmavými skvrnami a pruhy a bílými vousy.

Je to vynikající plavec a loví především ryby.

Kočky divoké asijské jsou zvyklé na pohyb v otevřených prostorách, kde se specializují na lovení malých savců, jako jsou zajíci, hlodavci nebo ptáci. Díky své vysoké rychlosti a obratnosti jsou úspěšnými lovci a dokáží pronásledovat kořist na velkou vzdálenost.

Dalším faktem je, že Kočky divoké asijské jsou jedinou kočkovitou šelmou, která je zvyklá na pobyt v poušti. Jsou také velmi schematické a territorialistické, což znamená, že si pečlivě střeží svá území a nenechají si ho odebrat jinou kočkou.

Kočka divoká horská (Felis silvestris ornata)

Též známá jako puma horská či levhart horský, patří mezi druhy koček divokých, které jsou adaptovány na život v horských oblastech. Tento druh kočky divoké obývá horské oblasti v jihozápadní části Severní Ameriky, Jižní Americe a v Asii, kde se vyskytuje v pohořích jako jsou Himálaje a Altaje.

Vyznačuje se silným a robustním tělem s krátkýma nohama a širokýma tlapama, což jí umožňuje snadný pohyb v náročném terénu. Její srst je obvykle šedohnědá nebo světle hnědá s tmavšími skvrnami, které slouží jako kamufláž a vyznačuje se neobyčejnou obratností a sílou, což ji činí nejlepším loveckým zvířetem v horách.

Má také výborný sluch a zrak, díky kterému dokáže snadno najít kořist. Mezi charakteristické rysy této kočky patří také dlouhé a špičaté uši, které jí pomáhají zachytit i nejmenší zvuky v okolí.

Horské kočky jsou obvykle menší než kočky divoké z jiných oblastí, v průměru dosahují délky asi 1,5 metru a hmotnosti kolem 30 kg.

Je aktivní hlavně v noci, kdy se vydává na lov. Její kořistí jsou různí hlodavci, ovce, srnci a jiná menší zvířata, která se vyskytují v horských oblastech. Navzdory tomu, že se kočka horská živí masem, neváhá se v případě potřeby živit i rostlinnou stravou, jako například ovocem a kořením.

Kočka divoká karakal (Caracal caracal)

Kočka divoká karakal, nazývaná také pouštní rys, je fascinující druh kočky, který se vyskytuje v rozsáhlých oblastech Afriky a Asie.

Tento štíhlý a elegantní dravec je zbarven hnědošedě a má výrazné skvrny na břiše a dlouhé černé uši s charakteristickými "cípy" na konci.Karakal se liší od jiných druhů koček svými dlouhými nohami, které jsou přizpůsobené pro rychlý běh a skoky. Jeho kožešina je také extrémně měkká a hebká, což z něj dělá velmi atraktivní cíl pro lov a pytláctví.

Je to velmi obratný a rychlý lovec. Jednou z unikátních vlastností karakala jsou jeho schopnosti lovu ptáků. Tento dravec dokáže skočit až 3 metry do výšky, aby chytil ptáka letícího v letu. Kromě ptáků loví také hlodavce a menší savce.Karakal je také výborný lovec v noci, kdy se dokáže skvěle orientovat pomocí svého ostrého zraku a sluchu.

Je to samotářský druh, který si vytváří teritorium a brání ho před ostatními kočkovitými šelmami.

Kočka divoká pustinná (Felis margarita)

Kočka divoká pustinná, také známá jako kafferská kočka, je fascinujícím druhem kočkovité šelmy, která se dokáže přizpůsobit tvrdým podmínkám pouští a polopouští od jižní Afriky po Arabský poloostrov a Pákistán.

Své jméno si vysloužila díky svému vzhledu, kterým připomíná malého levharta. Její srst má krémově žlutou barvu s tmavými skvrnami na břiše a ocasu, které slouží jako přirozené maskování při lovu.Je to vytrvalý lovec a dokáže se přizpůsobit extrémním teplotám a podmínkách, kde je nedostatek vody a potravy.

Oproti jiným druhům koček divokých se také vyznačuje silnější stavbou těla a většími ušními boltci, což jí umožňuje lépe vnímat okolní zvuky a koordinovat svůj lov. Také dokáže přežít bez vody, díky tomu, že si dokáže zajistit potřebnou tekutinu z kořenů rostlin a masitých kořenů.

Kočka divoká rybářská (Prionailurus viverrinus)

Také známá jako rybářská kočka nebo pampová kočka, je druh kočky divoké žijící v jihoamerických lesích a bažinách a na březích řek v Asii.

Má zlatohnědou srst s tmavými pruhy a bílými skvrnami na hrudi a má krátké, silné nohy, což jí umožňuje běhat po měkkých bahnitých půdách. Má poměrně velkou hlavu a kulaté uši, které jí umožňují lépe slyšet a lokalizovat kořist a je to skvělý plavec.

Její potrava se skládá zejména z ryb a krabů, ale také z různých druhů obojživelníků, plazů a drobných savců. Navíc dokáže lovit i velmi velké ryby, které jsou pro ni až dvakrát větší než její vlastní tělo.

Její jméno vychází z toho, že se jedná o výbornou rybářku, která si dokáže vydobýt své místo v prostředí plném vodních toků a vodních ploch. Může být aktivní jak ve dne, tak v noci, což jí umožňuje využívat různé zdroje potravy.

Kočka divoká stepní (Felis silvestris ornata)

Obývá otevřené a stepní oblasti Eurasie. Je to poměrně malá kočka s krátkou srstí v odstínech hnědé, šedé nebo krémové barvy, s tmavými proužky a skvrnami.

Její tělo měří zhruba 50-100 cm, ocas asi 20-40 cm a váží kolem 2-16 kg.Je velmi dobře přizpůsobená svému prostředí, a dokáže přežít i v oblastech s minimem vody. Využívá ke svému prospěchu i své vynikající lovecké schopnosti.

Odlišuje se tím, že je aktivní i během dne a lovit může i za jasného slunce. Často se skrývá v trávě a využívá překvapení při útoku na kořist.

Jaké jsou způsoby rozmnožování a výchovy potomstva?

Rozmnožování u koček divokých je podobné jako u většiny ostatních kočkovitých šelem. Samice kočky divoké v období říje vyzařují specifické feromony, které lákají samce. Během období říje samec začne pronásledovat samici, dokud ji nedohoní.

Poté proběhnou krátké souboje, během nichž samec pokusí svést samici.Při páření si samec přidržuje samici pomocí svých ostrých drápů a kopulace může trvat několik minut. Po úspěšném oplodnění trvá březost asi 63 až 70 dní.

Vzhledem k tomu, že kočka divoká obývá různé typy prostředí, existuje určitá variabilita v tom, jak samice kočky divoké vychovávají svá mláďata. Obecně se ale dá říct, že samice rodí jedno až tři mláďata najednou.

Mláďata jsou při narození slepá a hluchá, takže jsou závislá na péči své matky. Ta je kojí a učí je, jak lovit. Mláďata postupně začínají s matkou trávit čas venku a učí se lovit malé kořisti. Matka také odstraňuje trus z doupěte, aby zabránila přilákání predátorů.

Po třech až čtyřech měsících se mláďata začínají osamostatňovat a učit se žít nezávisle na matce. V tomto období tráví stále více času mimo doupě a loví sama. Matka je však stále ochotna poskytnout potřebnou podporu, pokud je to třeba. Mláďata jsou schopná rozmnožovat se ve věku 10 až 12 měsíců.

Kočky divoké se vyznačují vysokou mírou nezávislosti a schopností adaptovat se na různé prostředí, což jsou důležité vlastnosti pro přežití v divočině. Jejich rozmnožovací chování je klíčové pro zachování druhu a zajištění jeho dlouhodobého přežití.

Jak se snažíme chránit kočku divokou?

Kočka divoká je ohrožený druh a mnoho organizací a ochranářských skupin se snaží o její ochranu a zachování. Mezi hlavní hrozby pro kočku divokou patří ničení jejího přirozeného prostředí a pytláctví.

Pro ochranu kočky divoké se provádí různé aktivity, jako například monitorování populace. V mnoha zemích jsou prováděny průzkumy, aby se sledoval stav populace kočky divoké a vývoj jejích početních poměrů. Na základě těchto průzkumů mohou být zavedeny ochranné programy a plány na záchranu druhu.

Některé organizace provádějí programy na ochranu a obnovu přirozeného prostředí, jako například lesů a savan, ve kterých kočky divoké žijí. Tyto programy zahrnují i snahu o omezení odlesňování a vytvoření nových přirozených prostředí, které jsou pro kočky divoké vhodné.

Dalším způsobem, jak organizace chrání kočky divoké, je prosazování právní ochrany. Zákony, které chrání kočky divoké, jsou v mnoha zemích přijímány, aby snížily počet pytláků a omezily ničení přirozeného prostředí kočky divoké.

Jednou z nejdůležitějších aktivit ochranářů je vzdělávání veřejnosti o důležitosti ochrany koček divokých a ohrožených druhů obecně. Ochranářské organizace se snaží předat informace o kočce divoké a o jejích hrozbách, aby lidé mohli přijmout opatření, která pomohou chránit tento druh a zachovat ho pro budoucí generace.

V posledních letech byly vyvinuty také snahy o zlepšení chování a obchodování s divokými zvířaty. Toto téma se stalo důležitým vzhledem k rostoucímu zájmu o držení koček divokých jako domácích mazlíčků. Mnoho organizací, jako například CITES, se snaží o regulaci mezinárodního obchodu s kočkami divokými a o snížení poptávky po nich na černém trhu.

V současné době se tedy většina ochranářských organizací snaží o zachování kočky divoké jako samostatného druhu a o ochranu jejího přirozeného prostředí, aby se zabezpečilo přežití tohoto druhu.

Jaký je vztah kočky divoké k ostatním kočkovitým šelmám?

Vzhledem ke svému menšímu vzrůstu je kočka divoká vystavena řadě nebezpečí od větších dravců a musí být schopna efektivně se bránit a unikat. Vztah kočky divoké k ostatním kočkovitým šelmám je tedy důležitým tématem pro studium evoluční historie a chování těchto zvířat.

V rodině kočkovitých šelem najdeme mnoho různých druhů, jako jsou rys, levhart, gepard, puma, tygr a mnoho dalších. Všechny tyto druhy mají společné rysy, jako jsou ostré drápy, krátký ocas a kusadla uzpůsobená pro rychlý a efektivní lov. Nicméně každý druh má také své specifické vlastnosti a chování.

Kočky divoké jsou známy svým samostatným a tajemným chováním, a proto se obvykle vyhýbají kontaktu s jinými kočkovitými šelmami. Výjimkou mohou být pouze pářící se jedinci, kteří se setkávají pouze v období říje.

Nicméně v situacích, kdy je kočka divoká nucena bránit své území nebo své mláďata, dokáže být velmi agresivní a bojovat s jinými kočkovitými šelmami, jako jsou například lišky nebo kuny.

Na druhou stranu je kočka divoká také často lovena většími kočkovitými šelmami, jako jsou levharti a rysi, a proto se často snaží vyhýbat se jim. Nicméně kočka divoká se také dokáže postavit větším dravcům, pokud je to nutné a to i s využitím svých ostřílených loveckých schopností.

Celkově lze říci, že kočka divoká má poměrně izolovaný vztah k ostatním kočkovitým šelmám a spoléhá na svou samostatnost a lovecké schopnosti k přežití v divočině.

Jak se vede kočkám divokým v zajetí?

Díky svému vzhledu a chování je oblíbená jak v divočině, tak v zajetí, kde chov přináší mnoho výhod jak vědeckému výzkumu, tak i ochraně druhu. Díky tomuto chovu jsou lidé schopni lépe porozumět této fascinující šelme a přispět k její ochraně v divoké přírodě. A jak se kočka divoká chová v zajetí?

V zajetí mohou být kočky divoké umístěny v zoologických zahradách, v parcích pro divokou zvěř nebo jako domácí mazlíčci. Přestože jsou kočky divoké v zajetí relativně vzácné, stále jsou to divoké šelmy a nejsou vhodné jako domácí zvířata.

Základní potřeby kočky divoké jsou v zajetí stejné jako v přírodě: potřebují dostatek prostoru pro pohyb, schůdky a skrýše, aby si mohly udržovat svou kondici a rozvinout své přirozené chování.Chov v zajetí je dobrý i pro účely ochrany druhu.

Dalším rozdílem mezi kočkami divokými v přírodě a v zajetí je jejich aktivita. V přírodě jsou kočky divoké velmi aktivní, tráví většinu času lovením a hledáním potravy, ale v zajetí se mohou stát méně aktivními a spíše sedavými. Tento nedostatek aktivity může mít negativní dopad na zdraví kočky divoké.

V přírodě jsou kočky divoké samotářské a territorialistické, ale v zajetí jsou často chovány v párech nebo malých skupinách. Toto chování je výsledkem snahy zoologických zahrad a dalších organizací o zlepšení podmínek pro zvířata v zajetí a poskytnutí jim možnosti komunikovat s ostatními jedinci svého druhu.

V zajetí se kočka divoká rozmnožuje poměrně úspěšně, i když zpočátku může mít problémy s adaptací na nové prostředí. Pokud jsou však splněny její základní potřeby, dokáže se přizpůsobit a rozmnožovat se.

V zajetí se kočka divoká rozmnožuje prostřednictvím klasického páření a pokud se to podaří, tak po 80-85 dnech březosti samice rodí 1-4 mláďata. Mláďata se pak obvykle odstavují po 3-4 měsíců, během kterých se postupně začínají osamostatňovat a učit se lovit.

Také mají odlišnou stravu než v divočině. V přírodě se živí především malými hlodavci, ptáky a jinými drobnými živočichy, ale v zajetí jsou krmeny potravinami vyrobenými speciálně pro ně. Tato strava se často skládá z masa, ryb, kuřat a speciálních granulí pro kočky.

Kočka divoká jakožto posvátné zvíře: její kultovní význam a symbolika

Od pradávných kultur po moderní dobu byly zvířata považována za posvátné bytosti, které měly magické a duchovní významy. Mezi těmito zvířaty zaujímá zvláštní místo kočka divoká. Tato krásná kočkovitá šelma má v mnoha kulturách celosvětovou reputaci a byla uctívána jako posvátné zvíře a často zobrazovaná na sochách, malbách a v mýtech.

V egyptské kultuře byla kočka divoká zosobněním bohyně Bastet, která byla bohyní plodnosti, lásky a rodiny. Egypťané považovali kočky za posvátná zvířata a často je chovali jako domácí mazlíčky, protože byla považována za strážkyni domovů a chránila lidi před temnými bytostmi.

Při smrti kočky byli smuteční obřady takřka stejné jako u zemřelého člověka.A také věřili, že když kočka divoká zemře, získává duši a stává se věčným duchem.

V japonské kultuře byla kočka divoká také považována za posvátné zvíře a byla spojována s bohyní slunce Amaterasu. Byla považována za ochránkyni krásy a štěstí. Japonské kočky divoké jsou také známé svým kroužkovitým zbarvením srsti, které se podobá znamení slunce na japonské vlajce.

V západní kultuře jsou kočky divoké obvykle vnímány jako zvířata divoká a nebezpečná, která patří do přírody. Nicméně, díky své kráse a zvláštním schopnostem jsou kočky divoké stále oblíbeným tématem umění a literatury.

V jiných kulturách, jako jsou některé indiánské kmeny, je kočka divoká spojována s vědou a magií. Tato kočkovitá šelma byla považována za duchovního průvodce, který pomáhal objevovat tajemství a symboliku přírody.

Také se objevuje v náboženstvích, jako je islám a hinduismus, kde je spojována s moudrostí a duchovním poznáním.V hinduismu je kočka divoká spojována s bohyní války Durgou a je považována za jedno z jejích vozidel.

Její přítomnost symbolizuje moc, sílu a ochranu, což jsou klíčové vlastnosti Durgy. V této náboženské tradici jsou kočky divoké vysvětlovány jako plod bohyně Parvati, která je matkou Durgy.

V některých kulturách jsou kočky divoké považovány za škodlivé a nebezpečné. Ve skutečnosti jsou však kočky divoké důležitou součástí ekosystému a pomáhají regulovat populaci drobných živočichů a v moderní době se kočka divoká stala symbolem nezávislosti, odvahy a gracioznosti.

Její podobizna se objevuje v reklamách a módních kolekcích, což dokazuje, jak hluboký vliv má tato kočkovitá šelma na lidskou kulturu.

30 zajímavostí o kočce divoké:

• Kočka divoká je středně velká šelma, která obývá širokou škálu prostředí od lesů až po pouště.
• Je původní druh v Evropě, Asii a Africe.
• Kočka divoká má kruhovité zorničky, které ji umožňují vidět v temnotě.
• V porovnání s domácími kočkami mají kočky divoké delší končetiny a kratší ocas.
• Vyskytuje se v mnoha barevných variacích, od tmavě hnědé až po šedou.
• Kočka divoká je výborný lovec a dokáže ulovit kořist až dvakrát své velikosti.
• Dokáže běžet rychlostí až 50 km/h a skákat až 3 metry vysoko.
• Většina koček divokých žije osamoceně, kromě období páření a výchovy mláďat.
• Samec se označuje silným zápachem, aby upozornil samice na svou přítomnost.
• Během páření se oba rodiče podílejí na výchově mláďat.
• Kočka divoká může žít až 16 let v zajetí.
• Je to všežravec a v její stravě se objevují různé druhy drobných savců, ptáků, ryb a hmyzu.
• V některých kulturách je kočka divoká považována za symbol nezávislosti a svobody.
• Její kožešina byla v minulosti velmi ceněna a lov koček divokých kvůli ní má stále vliv na jejich populace.
• V ČR je kočka divoká chráněným druhem.
• Kočka divoká může být agresivní vůči lidem, pokud se cítí ohrožená.
• V některých oblastech světa jsou kočky divoké loveny pro své maso, které je považováno za delikatesu.
• Ve volné přírodě kočky divoké často padají za oběť pytlákům a ztrácí své přirozené prostředí kvůli ztrátě biotopů.
• Jsou známy případy křížení se s domácími kočkami, čímž vznikají hybridní druhy.
• V mnoha zemích je kočka divoká zahrnuta do seznamu endemických a ohrožených druhů.
• Kočka divoká je aktivní hlavně v noci a v soumraku.
• Mladé kočky divoké se učí lovit od své matky a první úspěšné kořistí bývají často malí hlodavci.
• V některých oblastech, kde žijí kočky divoké, jsou považovány za posvátné zvíře.
• V přírodě se kočky divoké dožívají zhruba 10-15 let, v zajetí mohou žít až 20 let.
• Kočky divoké mají vynikající sluch a zrak, což jim umožňuje lovit i v těch nejtěžších podmínkách.
• Samice kočky divoké mívají méně území než samci, protože většinu času tráví s koťaty.
• Kočky divoké mohou být náchylné k některým chorobám, jako je například kočičí leukémie nebo imunodeficienční virus.
• I přes některé hrozby, jako je pytláctví a ztráta přirozeného prostředí, se kočky divoké stále vyskytují v přírodě a jsou považovány za důležitý druh pro udržení rovnováhy v ekosystémech, ve kterých žijí.
• Jistá populace kočky divoké v Mexiku se adaptuje na život ve městech a dokáže se živit z odpadků.
• V dřívějších dobách byla kočka divoká lovena pro svou kožešinu a také byla obětí lovů pro sport.

Přejeme Vám příjemný den.

Máme pro Vás odměnu:

Pokladnice šperků