Sluneční soustava

Tajuplná a vzdálená je předmětem fantazijních představ. Co ve skutečnosti skrývá a co si myslíme, že v ní skrývat může?

Jak vypadá sluneční soustava?

Sluneční soustava je definována jakožto planetární systém hvězdy známé pod názvem Slunce. Nachází se v něm i planeta Země. Dalšími planetami jsou Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun.

Právě zásluhou Slunce a jeho gravitační síly drží celá sluneční soustava pohromadě. Její hranice ovšem nejsou nijak striktně vymezeny. Odhaduje se, že okraj sluneční soustavy se nachází asi 15 miliard kilometrů od Slunce.

Oblast, v níž působí magnetické pole Slunce, se nazývá heliosféra. Za tzv. heliopauzou, která je okrajem heliosféry, se pak nachází obří tzv. Oortův oblak , o kterém se předpokládá, že obklopuje právě sluneční soustavu. Právě heliopauza tak podle dnešních poznatků vymezuje hranici naší sluneční soustavy.

A nejsou to jediné informace, které o tak vzdáleném prostoru máme. Zmapováno už bylo například také její stáří. Vědcům se podařilo určit, že vznikla konkrétně před 4,6 miliardami let.

Což bylo znatelně později ve srovnání se vznikem samotného vesmíru. K tomu došlo událostí, kterou nyní známe pod názvem Velký třesk a k níž došlo před před 13,8 miliardami let.

Jak vznikla sluneční soustava?

Víme také, co přesně vzniku sluneční soustavy předcházelo. Zrodila se z rozsáhlého plynoprachového oblaku.

Toto mračno se začalo postupně hroutit. Prach a plyny byly následně gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde došlo ke zvyšování teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Což vedlo ke vzniku Slunce.

K některým poznatkům o těchto vzdálených končinách, které nás obklopují, se však lidstvo propracovávalo poměrně složitě. Věděli jste například, že Slunce je hvězda? Než mohli odborníci něco podobného začít tvrdit s jistotou, trvalo to dokonce 2000 let.

Až v roce 1938 německý fyzik Hans Bethe přišel s myšlenkou, že energetickým zdrojem Slunce je jev, který nazýváme jaderná fúze.

Pro lidstvo je sluneční soustava, byť je Země a my s ní její součástí, nesmírně vzdálenou a tím také záhadnou. Vždyť stačí obrátit zrak do tajuplných hlubin noci a i my jsme náhle zachváceni pocitem, že kdesi v dálavách nad našimi hlavami se musí odehrávat cosi velkého. Před našima očima oponu rozprostírá doslova majestátní nebeské divadlo.

Uvědomme si také, že tentýž pohled se vám otevře, ať se nacházíte kdekoli na světě. Se stejným úžasem na oblohu hleděly generace našich předků stovky let před námi. Už starověcí astronomové po staletí s pečlivostí sbírali znalosti o naší malé části Mléčné dráhy a snažili se poskládat první střípky informací.

Jaké záhady ukrývá vesmír?

Při svém pozorování v průběhu času proto lidstvo přiřadilo objektům na obloze různé vlastnosti, jména a symboly. Vytrvale se snažilo v planetách číst a odhalit tímto způsobem zároveň alespoň částečně tajemství řádu vesmíru a vlastní úlohy v něm.

Každý přírodní jev lze chápat jako symbol, který nám sděluje metafyzické pravdy obecně a duchovní možnosti vlastní člověku zvláště, což znamená, že makrokosmos se odráží v mikrokosmu. A právě to nám také intenzivně připomínají slova o tom, že „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“.

Záhada vesmíru se však neumenšila ani přispěním moderní vědy. Otázek, které si soudobí odborníci pokládají, neubývá, právě naopak.

I v současné racionální společnosti navíc tyto teorie vzněcují přirozenou lidskou obrazotvornost. Co se ukrývá za hranicí současného poznání? Jsme ve vesmíru sami? Existují mimozemské civilizace?

Dokážeme se s nimi spojit? To je jen zlomek otázek, jež si pokládají milovníci záhad a tajemna. Vesmír tak zřejmě nepřestane být předmětem naší fantazie a stále nám nabízí dostatek prostoru k objevování.

Přejeme Vám příjemný den.

Máme pro Vás odměnu:

Pokladnice šperků