Pes

O psech se říká, že jsou nejlepšími přáteli člověka. Víte ale, jak dlouho už vlastně pes člověka provází? A jak se vztah lidí ke psům (a psům k lidem) v průběhu historie měnil?

Kdy se psi a lidé spojili?

Canis lupus f. familiaris, praví latina, jazyk vzdělanců. Tak zní označení psa domácího, kterého považujeme navzdory excentrickým pokusům některých chovatelů za dosud největší domestikovanou šelmu.

Současně je pes jedním z nejstarších domestikovaných zvířat vůbec. Dostupné zdroje hovoří o tom, že pes provází člověka už nejméně 14 tisíc let. V některých pramenech se uvádí, že první psi byli domestikováni dokonce už před 30 tisíci až 15 tisíci lety.

Člověk tehdy volil psa podle toho, jaké zaměření mu vyhovovalo. Naši předci tato zvířata používali jakožto lovce, hlídače nebo pastevce.

Moderní analýza mitochondriální DNA potvrdila, že všem psům je dodnes společný jediný předek, a to vlk obecný. Vyloučilo se tak současně tvrzení, že v průběhu času se ke křížení přidala i genetická výbava šakalů a možná i lišek.

Vzhledem ke značné variabilitě dnes vyšlechtěných plemen od drobných čivav po mohutné dogy je to skutečně impozantní jev. Aktuálně rozeznáváme dokonce kolem 400 různých plemen.

Jak došlo ke zdomácnění psa?

Bylo by však omylem myslet si, že si z vlastního rozmaru člověk podmanil původního vlka coby domácího mazlíčka. První vlci totiž začali pozbývat přirozenou plachost, neboť člověk disponoval pro ně vítanými zdroji potravy. Vynikající chrup jim dovoloval konzumovat i ty zbytky, o které už člověk pro účel vlastní konzumace nestál.

Kromě snahy si zjednodušit život ovšem vlky k člověku přiblížila i vrozená potřeba sounáležitosti a soudržnosti. Byli zvyklí žít v dobře fungujících smečkách, v nichž spolu jednotliví členové přirozeně spolupracovali.

Přirozeně tak vlk své zdroje začal i chránit. Ke sbližování původně divokých zvířat s člověkem přispělo i cílené odebírání vlčích štěňat, která se na člověka začala navykat od raného věku.

K domestikování prvních psů zřejmě došlo na Blízkém východě, jak dotvrzuje relativně nedávný nález v jeskyních v Saúdské Arábii. Jde o malbu, která znázorňuje člověka při lovu, na němž ho doprovázejí právě psi. Její stáří archeologové odhadují na přibližně 8 až 9 tisíc let.

Pes v náboženství a folklóru

Ovšem postupem času se pes rozšířil prakticky do všech koutů světa. Následně hrál významnou roli v historii nejen jakožto pomocník, ale i coby důležitá postava folklóru a náboženství.

Setkat se s vyobrazením psa můžeme tak například v hrobkách faraonů starého Egypta. Staroegyptští chrti byli pro panovníka skutečně cenění. Faraon je vnímal jakožto svého strážce a ochránce. Pro tyto psy to znamenalo po smrti zvláštní výsady: Byli mumifikováni a pohřbíváni společně se svým pánem, a to s veškerými náležitými poctami. K nejznámějším patří například mumie faraonského chrta Abuwtiyuwa.

Pravděpodobně nejznámější mytologickou postavou, kde se odráží podobenství psa, je Kerberos, v antické tradici vyobrazován jakožto tříhlavý černý pes, který střeží vstup do posvětí. A to především kvůli tomu, aby dovnitř nemohl vstoupit nikdo živý.

Známou postavou slovanského folklóru je postava člověka s psí hlavou, který se nazýval psohlavec. Konkrétně v češtině máme tuto postavu poprvé doloženu v díle mistra Klareta z druhé poloviny 14. století.

Pes jako terapeut i pomocník

V čase pes pro některé své majitele získal zcela nenahraditelnou roli. Speciálně vycvičení psi se dnes používají taktéž v rolích asistenčních psů, kteří jsou školeni pro pomoc lidem se zdravotním postižením. Vodicí psi jsou pak zvláštní pomůckou pro nevidomé.

Zcela specifickým odvětvím, kdy se pes stává součástí rehabilitačních aktivit, případně funguje jako psychologická pomoc, je pak canisterapie.

Známou zvířecí „terapeutku“ vlastnil i Sigmund Freud. Prvního psa si pořídil kvůli své dceři, fenku čau čau jménem Yofi mu pořídila poté právě dotyčná dcera. Čtyřnohý přítel jej pravidelně doprovázel do ordinace a jeho přítomnost pacientům prospívala.

Přejeme Vám příjemný den.

Máme pro Vás odměnu:

Pokladnice šperků