Vídeň je hlavní město Rakouska, známé svou bohatou historií, kulturním dědictvím a krásnou architekturou.
Kubismus: Revoluční umělecký směr, který převrátil tradiční vnímání umění
Kubismus na pozadí století protikladů
Kubismus je avantgardní umělecké hnutí, které se zformovalo na přelomu 19. a 20. století. Které nejvýznamnější osobnosti v něm byly začleněny?
Počátky formování kubismu
Zhruba ve stejné době, kdy se rozcházeli fauvisté a v době, kdy zároveň vznikaly expresionistické skupiny i první díla abstraktní malby, dospěli v Paříži ve svém uměleckém hledání Pablo Picasso a Georges Braque k dalšímu převratnému uměleckému směru. Zrodil se kubismus.
Název je přitom odvozen od latinského výrazu „cubus“ neboli „krychle“. Míněn byl přitom na samém počátku jako posměšný.
Byl to těžký úděl nového uměleckého směru, jímž kubismus bezpochyby byl. Jeho smýšlení bylo převratné: Kubismus odmítl tradiční pohled na skutečnost z jednoho pevného bodu, tedy iluzivnost v zásadě ještě renesanční. Sám o sobě potřeboval poznávat skutečnost hlouběji a dokonaleji ze všech úhlů.
Negerské období, analytický kubismus a syntetický kubismus
Kubismus se běžně pohledem historie umění dělí na období negerské nebo cézannovské, které přetrvávalo v letech 1907 až 1910. To pokračovalo etapou tzv. analytického kubismu mezi lety 1910 až 1912. Syntetický kubismus datujeme do období let 1913 a 1914.
Už Gauguin objevil domorodé umění. Zlomovým se pak stal rok 1907, kdy za sebou výrazný dojem zanechala Cézannova výstava, jež ilustrovala, jak lze obrazovou iluzi budovat zcela autonomními, nepopisnými prostředky.
Již zmiňovaní Picasso a Braque nezávisle na sobě v malbě krajiny řešili problém redukce tvarů na základní geometrická tělesa krychle, kvádru a jehlanu a budování prostoru bez perspektivy. Do této doby spadá i Picassův slavný obraz Avignonské slečny. Stejný inspirační zdroj lze vysledovat taktéž v jeho Autoportrétu.
Od redukce k rozbití tvaru
Během éry analytického kubismu oba umělci přikročili od redukce k rozbití předmětu na jednotlivé části. Ty jsou nazírány ze všech stran a zobrazovány vedle sebe v ploše. Barevnost se redukuje na hnědé a šedé tóny. Malíři tvoří převážně zátiší, někdy se objevují figury. V tomto duchu tak vznikají Picassovy portréty Kahnweilera, Vollarda a Uhdeho.
Problém rozkladu však umělecký svět nakonec dokázal vyřešit. To přineslo třetí etapu, založenou na syntéze tvaru. Tvar je celistvý a skládá se z jednoduchých ploch a linií, není ale iluzivní a postrádá klasickou perspektivu. Obdobné problémy kromě malířství řešilo i sochařství. Tomu se věnuje i řada kubistických malířů, mezi nimi třeba i Picasso.
Český kubismus pod taktovkou Emila Filly
Tento umělecký směs se prosadil i v tuzemsku. A to i navzdory tomu, že v našem prostředí v umění spíše převládal lyrismus a poetizace. Vůdčí osobností se mezi představiteli českého kubismu stal především Emil Filla.
Ten krátce experimentoval s expresionismem, prostřednictvím tvorby Picassa a Braqua však objevil právě kubismus a postupem času se umělecky vyrovnával se všemi jeho etapami. Rozkladem a syntézou tvaru se zaobíral v celé řadě svých zátiší (Zátiší s podnosem), ale i v rámci svých figurálních obrazů (Kuřák, Čtenář).
Za nejzdařilejší díla však můžeme v případě Filly považovat především zátiší, která vytvořil během svého pobytu v Holandsku mezi lety 1914 a 1918. V nich reflektoval i vliv tamní malby ze 17. století.
Postupem času se navíc stále významněji odkláněl od striktního příklonu k francouzským vzorům a během 20. let vdechl život řadě originálních syntetických děl, z nichž vynikají především tzv. bílá zátiší. Své označení obrazy získaly podle specifického užití bílé barvy. Patrná je v nich i mimořádná tvarová a kompoziční harmonie.
Vlastní cestu k velmi osobitému pojetí kubismu hledat v českých podmínkách také Bohumil Kubišta. V jeho díle je velmi zřetelně patrná snaha po vědecky zdůvodněné, na geometrii a matematice založené kompozici, exaktnosti tvaru a barevnosti s hlubokým duchovním zaměřením.