Fenomén

Slovo fenomén se poměrně běžně objevuje v našem slovníku. Tušíme ale, co se za ním skutečně ukrývá a jaký je jeho původní význam?

Fenomén a jeho původní význam

Tvrdíme-li o něčem, že je to fenomén, myslíme tím, že jde o pozoruhodný jev. V tomtéž významu pak užíváme i adjektivum „fenomenální“.

Původně je však tento výraz odvozen od řeckého termínu fainomenon, které pochází ze slovesa fainomai neboli „jevit se“. Znamená tak jev ve smyslu toho, co se člověku ukazuje, a to aniž by rozlišovalo, zda se jedná o skutečnost nebo klam.

Fenomén má pak ve filosofii protiklad v tzv. noumenonu. Toto slovo opět pochází z řečtiny a označuje myšlené či poznané. Poprvé rozvinul označení noumenon jako součást své transcendentální filosofie Immanuel Kant.

Tímto postavením obou termínů do vzájemného protikladu zároveň zpopularizoval Kant používání tohoto pojmu ve filozofických kruzích.

Fenomén a fenomenologie ve vědě

Slovo fenomén se používá v celé řadě vědních oborů, kde se jím označují pozorovatelné události. V konkrétních případech tak můžeme jako fenomén například označit některé přírodní jevy. Patří sem mimo jiné gravitace, příliv a odliv, pohyb měsíce či planety a mnoho dalších.

Oblast, která se zaobírá v různých souvislostech danými jevy neboli fenomény, se nazývá fenomenologie.

V současné době se tak pojem fenomenologie užívá v první řadě právě v kontextu vědy. V tomto významu označuje určitý soubor znalostí, jež dávají do souvislosti nejrůznější empirická pozorování týkající se právě určitého jevu. Zároveň vykazují konzistentnost se základní teorií, ale nejsou z ní přímo odvozené.

Fenomenologie ve filosofii

Podle některých filosofů navíc platí kontroverzní myšlenka, že přírodní zákony ve skutečnosti neexistují a lze tak v podstatě celou vědu považovat za fenomenologii.

Fenomenologii tak lze jednoznačně chápat i v kontextu filozofie. Ta uchopuje jevy jinak. Nezaobírá se úvahami nad podstatou daného jevu nebo skutečnosti samotné. Těžištěm jejího zájmu je zkušenost, tedy to, jak se věci člověku ukazují v jeho vlastním vědomí.

Ve fenomenologii se jakožto fenomén označuje vše, co existuje. Tedy nejen vše, co je poznatelné. Nemůžeme však tímto pojmem označit jev, za kterým se skrývá nepoznatelná podstata, to je právě onen už zmíněný noumeon, věc o sobě. Stejně tak fenoménem není ani subjektivní obsah vědomí, nýbrž „věc“.

Edmund Husserl – otec fenomenologie ve filosofii

Tento filosofický směr byl založený Edmundem Husserlem, německým filosofem českého původu. Tento muž svou činností především usiloval o pevnější a určitější založení filosofie.

Považuje se za nejznámější a současně nejrozšířenější symbol starého Egypta. Přisuzováno je mu dokonce propojení s tamními nejvyššími bohy, kterými byl Osiris, Esset a Horus. Nazývá se klíčem k Nilu, bohyně Esset totiž údajně byla schopná chování Nilu skrze něj ovládat.

Jedním ze zásadních témat pro Husserla bylo poznání. Tím navazoval na myšlenky Imannuela Kanta. Samotný Kant používal pojem „fenomén“ pro označení objektivní reality, jak se jeví naší zkušenosti.

Důležitým pramenem poznání se Husserlovi stala i Descartova metodická pochybnost. Ta říká, že o jakékoli vnější zkušenosti lze pochybovat. Jedinou jistotu pak představuje právě samo pochybování.

Edmund Hussel a jeho odkaz

Fenomenologie pojímá naši zkušenost z vnějšího světa jakožto složitý a strukturovaný proces. Zároveň Husserl usiloval o to rozvinout myšlenku zkušenosti jako základu všeho poznání. Jeho filosofie se tak měla stát novým počátkem filosofie jako takové.

Husserlovým vykladačem a zapáleným stoupencem fenomenologie se v českých zemích stal filosof Jan Patočka. Patočka navazoval na svého předchůdce především ve smyslu objevu naší bezprostřední naivní zkušenosti v protikladu k racionálnímu světu vědy.

Stejně tak usiloval o propojení Husserlova a Heideggerova odkazu a věnoval se rovněž zkoumání pojmu pohybu. Díla těchto významných myslitelů rovněž uváděl do českého prostředí, neboť byl i vynikajícím překladatelem.

Přejeme Vám příjemný den.

Máme pro Vás odměnu:

Pokladnice šperků