Empatie

Empatie je v mezilidských vztazích poměrně důležitým činitelem. Proč její nedostatek vnímáme negativně? A co je vlastně podstatou empatie?

Co je to empatie?

Samotný výraz „empatie“ vychází z původně řeckého termínu „empatheia“, což znamená doslova „vcítění“.

Zřejmě nejvýstižněji shrnuje podstatu tohoto pojmu definice, která vysvětluje, že se jedná o schopnost vstoupit do situace a emoční polohy jiného člověka a tímto způsobem jej chápat citově i kognitivně. Tato dovednost může vést až k transformaci vlastních emocionálních stavů.

Pro lepší pochopení tohoto pojmu lze dále, jak uvádějí dostupné zdroje, empatii rozlišit na dva hlavní druhy. Takzvaná afektivní empatie se také označuje jako emocionální empatie. Jde o způsobilost daného člověka reagovat odpovídající emocí na mentální stav jeho interakčního partnera.

Kognitivní empatie se někdy označuje jako teorie mysli. Prostřednictvím tohoto termínu se vymezuje způsobilost pochopit úhel pohledu či mentální stav někoho jiného.

Proč je empatie důležitá?

Stěžejní je tento pojem především pro sociální psychologii, jde o součást sociální inteligence. Empatie je důležitá především z pohledu komunikace.

Lepší pochopení emocí a pocitů našeho komunikačního partnera nám v praxi pomáhá a vylepšuje tedy mezilidské vztahy. Empatie je rovněž prospěšná ve výchově. Sbližuje nás tedy v principu s ostatními.

Z tohoto důvodu disponuje empatickou zkušeností téměř každý člověk, a to ať už pozitivní či negativní. Empatie je v zásadě vnímána jakožto vlastnost pozitivní. Nedostatek empatie je typický pro celou řadu osobnostních typů.

Empatii tak postrádají agresivní osobnosti, jedinci vykazující sadomasochistické rysy, ale například také osoby s poruchou autistického spektra.

Někteří lidé však mohou být empatičtí i nadměrně. Označujeme je pak jako tzv. hypersenzitivní. Zvýšená citlivost tyto jednotlivce předurčuje především do tzv. pomáhajících profesí. Nicméně nejde jen o pozitivní rys. Nadměrná citlivost může vyvolávat i strach, úzkost či tendence k sociální izolaci.

Má empatii pouze člověk? A jak výraznou?

Míra empatie je u člověka vyvinuta měrou, jaká nemá v živočišné říši obdoby. Nicméně nemůžeme rozhodně říci, že by ostatní živočišné druhy tuto schopnost postrádali zcela. Prokazatelně je tento rys patrný například u šimpanzů, zdokumentováno je empatické chování i u psů.

Míra empatie je přitom do velké míry vrozená. Nicméně genetika není jediný faktor, který rozhoduje ve výsledku o tom, zda se budeme projevovat empaticky.

Jde totiž o schopnost, která se může cíleně rozvíjet nácvikem. Nicméně si mnozí autoři pokládají otázku, nakolik je možné nácvikem a mechanickým opakováním empatických reakcí skutečně tuto schopnost rozvinout a do jaké míry se rozvíjí zcela automaticky naší životní zkušeností a našimi vztahy.

Co rozhoduje o tom, jak moc jsme empatičtí?

Předpokladů empatie existuje celá řada. Tím nejdůležitějším je senzibilita. K dalším faktorům se řadí sebepoznání, osobní zralost, vnitřní stabilita, schopnost autoempatie, akceptace druhého, ochota být empatický a verbální obratnost.

Nicméně člověk by neměl v této fázi zcela ztratit schopnost rozlišit vlastní psychické pochody. Pochopitelně je žádoucí stát se vnímavým k pocitům druhého člověka, nicméně neztratit vlastní já a vnitřně s člověkem nesplynout.

Obecně lze říci, že empatií ve výraznější měřítku disponují především ženy. Překvapivě v tom ovšem genetická předurčenost roli nehraje. Rozhodujícími faktory jsou aspekt sociologický a biologický.

Z hlediska sociologického lze tvrdit, že empatie se od ženy společensky očekává a žena se tak tyto podmínky snaží naplnit. Na biologické úrovni je pak empatie podmíněna hormony a jejich úrovní.

Vědci došli k závěru, že zodpovědný je za to hormon oxytocin, jehož ženy mají významně více. Naopak mužský testosteron funguje v tomto směru jakožto tlumící činitel.

Přejeme Vám příjemný den.

Máme pro Vás odměnu:

Pokladnice šperků