Emoce

Emoce jsou s člověkem pevně spjaty. Co to ale vlastně emoce jsou a jakou roli v lidské existenci hrají konkrétně?

Co je to emoce?

Jedna z nejjednodušších definic vysvětluje emoce jakožto proces prožívání, určité hnutí mysli, případně trochu komplikovaněji jakožto prožitkový aspekt vědomí.

Jedná se o psychicky a sociálně konstruované procesy, které jsou reakcí na konkrétní podnět. Jde o subjektivní zážitky, které mohou být pozitivního, ale také negativního charakteru. Emoční doprovod je všudypřítomný u všech duševních jevů.

Těsně doprovázeny jsou navíc tyto vnitřní prožitky některými fyziologickými projevy, jako je například změna srdečního tepu. Tyto reakce na shodné emocionální prožitky však nebývají jednotné. Emocionální prožívání vykazuje také různé vnější projevy, například sklon ke zvýšené agresivitě.

Člověku je tato schopnost vrozená. Každý člověk rovněž vykazuje odlišnou kvalitu emočního ladění, to znamená, že u něj mohou převažovat emoce pozitivní, ale i více negativní. Individuální je rovněž dráždivost konkrétního jedince, tedy to, s jakou intenzitou, zjednodušeně řečeno, své emoce prožívá. Člověk od člověka se též liší schopnost emoce regulovat a určitým způsobem ovládat.

Kdy se lidstvo začalo zabývat emocemi?

Byť s nimi má praktickou zkušenost téměř každý, definovat emoce je poměrně komplikované. Navzdory tomu je však lidstvo vlastním prožíváním fascinováno prakticky odedávna. Historie zkoumání emocí proto sahá až do starověku.

Aristoteles tak emoce například spojoval s tzv. afekty, tedy stavy duše. A to, pozor, v obecném slova smyslu. Dnes především negativně pociťovaná konotace tohoto označení má původ ve stoicismu. Stoikové tento pojem zúžili pouze na stavy duše, které lze pokládat za nerozumné.

Průlomu ve studiu emocí se však podařilo docílit relativně nedávno. Teprve 19. století přineslo jejich systematické zkoumání. Taktéž se v tomto období do popředí zájmu odborníků dostal mozek, který byl považován za sídlo centra emocí. Důležitou postavou této etapy se stal zejména filosof Immanuel Kant.

Dnes tak již můžeme prohlásit, že z neurologického pohledu je za vznik emocí zodpovědný především limbický systém. Ani odborníci se však zatím plně neshodli, zda v prvotní reakci na podnět přichází v první řadě fyziologická odpověď a až poté následuje emoční prožitek, případně je souslednost těchto dějů opačná.

Za vyšší kategorii emočních pochodů lze považovat city. Primárně stojí v centru pozornosti citové prožívání u člověka. Nicméně odborníci začínají připouštět, že nejen lidstvu je takováto schopnost vlastní a věnují se tak i studiu citů u živočichů ostatních. Již potvrzena byla tato schopnost u primátů a také u některých druhů savců.

Se zvířaty máme jednoznačně společné zejména tzv. emoce nižší. Jsou to ty, které jsou z pohledu vývoje základní a patří sem i například pocit hladu nebo žízně.

K čemu slouží člověku emoce a co je pro ně typické?

K čemu vlastně emoční prožívání člověku slouží? Podle psychologů mají emoce především význam hodnotící. Pomáhají nám se zorientovat v tom, které události v našem životě jsou pro nás příjemné a které nikoli. Emoce směřované k druhému člověku taktéž vytvářejí úctu a soucit k osobám v našem blízkém okolí.

Škála emocí je velmi rozsáhlá, nicméně lze u nich pozorovat některé shodné rysy. Většina z nich tak například vykazuje polaritu, to znamená, že existuje konkrétní prožitek a k němu zároveň emoce protikladná. Stejně tak jsou emoce typicky ambivalentní, tedy smíšené, jde o směs silných a slabých citů.

Dále je charakterizuje aktuálnost, to znamená, že daný emoční stav je prožívaný neopakovatelně. Zajímavé je i to, že emoce jsou doslova „nakažlivé“, tedy přenositelné navzájem z jednoho člověka na jiného.

Podle psychologů vykazují emoce i stereotypnost a pestrost ohledně svého trvání v čase. Posledním důležitým rysem je schopnost přizpůsobit se při změně jeho intenzity opakujícímu se podnětu.

Přejeme Vám příjemný den.

Máme pro Vás odměnu:

Pokladnice šperků