Duch či duše, chtete-li

Duch, duše jsou pojmy, které lze uchopit různým způsobem. Pojďme se na některé nejzajímavější myšlenky z této oblasti podívat.

Co je to duch?

Duch a duše jsou pojmy, s nimiž se setkáme v našem kulturním kontextu především v křesťanství. To rozlišuje v člověku jeho stránku tělesnou a právě duševní. Duch je podle tohoto výkladu tím, co člověku umožňuje setkání s Duchem Božím.

Termín duše pak poukazuje na materiální i nemateriální část člověka. V souladu s křesťanským smýšlením by bylo tedy o člověku příhodnější říkat, že duší je, nežli že ji má. Tomuto odpovídá ostatně i pasáž z bible, kde se uvádí, že Adam, první člověk, se „stal živou duší“.

Duši lze tedy vnímat jako jakožto oživující princip, který je zcela nadčasový. Vlastní je pouze lidem, jde tedy o zásadní prvek, který člověka odlišuje od zvířat i od rostlin. Toto vnímání duše pak není vlastní pouze křesťanům, ale prolíná se i mnoha jinými náboženstvími.

Otázkou, co se skrývá pod „já“ a co je to vlastně člověk, se intenzivně zaobírali už antičtí filosofové. Samotný Sokrates před svou smrtí nabádal své žáky, aby netruchlili. Ve svém dialogu Faidón psal o tom, kterak odejde do „jakýchsi radostí blažených duší“.

Ostatně i psychologie, dnes respektovaný samostatný obor, se vyvíjela jako součást filosofie. Teprve v 18. století došlo k ustanovení psychologie jakožto samostatného pojmu, který se zaobíral duševním životem a původně byl i definován doslova jako věda o duši. Stalo se tak zásluhou německého filozofa Christiana Wolffa.

Jak se měnil náhled na duši napříč historií?

Různorodé představy o duši následně lidstvo nepřestaly následovat ani v dalších dějinných epochách. Od přírodních národů, které ztotožňovaly životadárnou substanci s krví až po středověké učence, kteří soudili, že duše byla stvořena samotným Bohem, tato otázka nedávala lidem pokoje.

Velmi často se v lidovém pojetí například objevovala představa zpodobňující duši jakožto jakýsi obláček bílé páry, která po smrti člověka ústy opouští hmotné tělo.

Rozšířené rovněž bylo přesvědčení, že duše na sebe posléze bere podobu ptáka, například slavíka, kukačky, ale i vlaštovky nebo orla. Věřilo se v to, že duše zemřelých sídlí ve stromech či v květinách, lidová tradice taktéž pokládala hvězdy za duše dávno neživých lidí.

Teprve rozvoj přírodních věd v 19. století dovolil opustit poněkud esotericky vyznívající definice a nahradil samotný termín „duše“ jakožto nevědecký racionálněji laděnými termíny „vědomí“, případně „duševní dění“, ale i „psychologická činnost“. V rámci různých filosofických i náboženských skupin se však navzdory tomuto „zvědečtění“ pojmu duše udržely četné iracionální představy dál.

Povědomí o podobě duše, o tom, co to vlastně je, jaké je její poslání a co se s ní děje po smrti člověka, je tak dodnes jen těžko uchopitelné a samotná duše je obtížně definovatelným pojmem. Jedna z teorií ji tak například spojuje s mozkem.

Jak vypadá duše a kde sídlí?

V to, že duše sídlí v mozku, věří filosofové už po staletí. S touto zajímavou myšlenkou poprvé přišel Angličan Thomas Willis už před více než 350 lety. Ač původně bez lékařského vzdělání, byl lidským mozkem fascinován. Sídlo lidské mysli viděl právě v něm a položil tak základ moderní neurologii.

Stále však přežívají i mnohem esoteričtěji laděné teorie o duši. Popisována tak kupříkladu bývá jako astrální tělo. Toto astrální tělo má údajně schopnost měnit se na základě různých nálad, ale i citů nebo skutků.

Lékař Duncan MacDougall zašel ještě dále s tvrzením, že duše váží 21 gramů. Jeho zjištění předcházely různé pokusy a poměrně exaktní převažování. Tomuto odborníkovi totiž příliš nešla do hlavy teorie, že člověk je po smrti lehčí než za života.

MacDougall svůj experiment neváhal dotáhnout k drastickému závěru: Po zkoumání několika otrávených psů (což provedl vlastnoručně, neboť vhodné „objekty“ ke svému výzkumu nenašel), došel k závěru, že zde žádná změna hmotnost patrná není. Vyplynul mu z toho jasný závěr: Zvířata duši nemají.

Přejeme Vám příjemný den.

Máme pro Vás odměnu:

Pokladnice šperků